Prohlášení České botanické společnosti  (dále jen Prohlášení) jež vzešlo z konference „Diverzita, dynamika a management lesní vegetace“ je jedním z více prohlášení vědců jiných specializací v poslední době, kteří vyjadřují své stanovisko, jak si představují hospodaření v lesích a management související krajiny. Je jistě vedeno dobrými úmysly a lze si vážit toho, že jde o vyjádření odborníků odborností lesnictví bližší než jsou třeba vyjádření divadelních kritiků a jim podobných k tomu, jak se má hospodařit v lesích v České republice. Konference se zúčastnilo sice i větší množství lesníků, ale jejich vliv se na úpravě Prohlášení nijak nepromítl. Jinak by snad nemohlo být používáno termínů „velkoplošné pasečné hospodaření“ či navrhována lesní pastva, odstraňování opadu apod.

Celý text Prohlášení si můžete stáhnout ve formátu doc.

Příspěvky z konference ani Prohlášení neberou v úvahu výsledky 1. Národní inventarizace lesů (závěry o druhovém složení a směsích mohli účastníci znát nejméně z LP č. 1/2008, str. 28-30, Kraus).

Všechna i dobře míněná stanoviska vědců jiných oborů, shodně s problémy lesníků při formování lesnické politiky či Národního lesnického programu, však nenacházejí pevnou oporu v obecné či speciální legislativě, kde by stát jednoznačně definoval veřejný zájem. Z toho odvozená definice veřejného zájmu – tedy zájmu státu – v lesích by měla jednoznačně definovat, k čemu společnost lesy potřebuje, co od lesů stát nejen očekává, ale co od nich i požaduje a současně s tím musí stanovit i míru státní účasti za lesem poskytované služby ve veřejném zájmu. Tedy jak tento veřejný zájem lze zabezpečit.
Les je majetkem zvláštního druhu a předmětem veřejného zájmu, s kterým je legislativně omezené nakládání ve prospěch společnosti. Držení takovéhoto druhu majetku ku prospěchu společnosti stát neocenil ani daňovými úlevami. A to navíc je les dle § 3 zákona č. 114/92 Sb. významným krajinným prvkem a všechny ostatní tímto zákonem definované významné krajinné prvky jsou buď osvobozeny od daní nebo nejsou předmětem daně.
Bez takovéhoto definování veřejného zájmu a jeho zákonného zakotvení není možné na jeden druh majetku klást jiné společenské požadavky než na ostatní druhy vlastnictví, jako je např. louka, pole, zahrada apod. Již současné české legislativní omezení nakládání s lesem je v Evropě bezprecendentní a nelze klást další, byť sebelépe míněné a pro společnost významné požadavky.

To nejpodstatnější na závěr. Rentabilita lesa jako majetku je mizivá. Nároky společnosti na les se neustále zvyšují. Dotační podpora lesního hospodářství celé decennium trvale klesá. Ekonomická situace tohoto odvětví je na hranici únosnosti. Padající ceny dřeva a ekonomická krize současnosti celou situaci dramaticky zhoršuje. Platová úroveň v lesnictví je po desetiletí v České republice nejnižší.

Jaká má být motivace vlastníků lesa ke změnám hospodaření ve prospěch společnosti, když jsou této společnosti jak vlastníci lesů, tak i jejich zaměstnanci lhostejní?

Podrobněji k bodům Prohlášení

Ad 1) Odlišnost mezi lesy nížin a horských oblastí
    Vnitřně velmi rozporný bod, který na jedné straně velice hrubě rozlišuje lesy na lesy nížin a horských oblastí (aniž by je definoval) a na straně druhé konstatuje, že přílišné zobecnění nerespektující jejich rozdíly může mít nežádoucí důsledky.

Je užíván pojem „žádoucí cílový stav“, aniž je tento definován. Pokud je tedy tímto žádoucím cílovým stavem míněn stav po realizaci dále uváděných doporučení jsou tato rozebírána níže v příslušných bodech.

Ad 2) Dlouhodobý vliv člověka
    Vliv člověka na vývoj lesů ve Střední Evropě byl samozřejmě v historii obrovský, protože se jedná o jedno z nejvíce obydlených území. Tuto skutečnost je samozřejmě nezbytné respektovat i při stanovování žádoucího cílového stavu. Pokud je cílovým stavem rozuměna i doporučená cílová druhová skladba, tak bychom historické působení člověka měli brát v úvahu i při určování lesnické politiky v této oblasti – tedy plánování jen reálně uskutečnitelných podílů melioračních a zpevňujících dřevin v určitém období.

Při této příležitosti je dobré poukázat např. na nereálnost požadavku Státní politiky životního prostředí na zalesňování listnatými dřevinami a současně i na její rozpor s naplňováním Zásad státní lesnické politiky v tomto bodě, které je již na hraně možného (jak technicky tak ekonomicky).  

Z příkladů níže lze dovodit, že naplňování Zásad státní lesnické politiky předpokládá roční zalesnění z 38 % listnatými dřevinami, zatímco naplňování Státní politiky životního prostředí ČR předpokládá roční zalesnění listnatými dřevinami ve výši nereálných 100 %!

Příklad č. 1 (ZSLP)

Úkol ZSLP: do 50 let dosáhnout 30% podílu listnatých dřevin v dřevinné skladbě ČR.

·          Za 50 let ubude listnáčů (při obmýtí 120 let) 41,7% = 9,5% současné plochy listnáčů. Zůstává tedy 22,8 - 9,5 = 13,3% listnáčů. Aby se dosáhlo 30% podílu listnáčů celkem, tak musí přibýt do 50-ti let 16,7 % nových listnáčů z celkové obnovované plochy lesa.

·          Za 50 let ubude jehličnanů (při obmýtí 110 let) 45,5% = 35,1% plochy lesa

·          Celkově se tedy za 50 let obnoví 44,6% (9,5 + 35,1) dnešní plochy lesa.

·          Aby přibylo 16,7% listnáčů do 50-ti let, tak se musít na ploše 44,6 % obnovovaného lesa sázet 38% listnáčů ročně (44,6 x 38= 16,9%). A to za předpokladu, že obnova bude stoprocentně úspěšná.

Příklad č. 2 (SPŽP)

Úkol SPŽP: do 30 let dosáhnout  dvojnásobek podílu listnáčů (tj. 44%).

·          Za 30 let ubude listnáčů (při obmýtí 120 let) 25% = 5,7% současné plochy listnáčů. Zůstává tedy 22,8 - 5,7= 17,1% listnáčů. Aby se dosáhlo 44% podílu listnáčů celkem, tak musí  přibýt do 30-ti let 26,9% nových listnáčů z celkové obnovované plochy lesa.

·          Za 30 let ubude jehličnanů (při obmýtí 110 let) 27% = 20,8% plochy.

·          Celkově se tedy za 30 let obnoví 26,3% (5,7 + 20,8) dnešní plochy lesa.

·          Aby přibylo 26,9 % listnáčů do 30-ti let, tak by se musely na ploše 26,3 % obnovovaného lesa sázet pouze listnáče,což je absurdní!

 Ad 3) Možnost volby hospodářských režimů
    Nelze asi nic namítat proti požadavku, aby byla vlastníku lesa obecně umožněna volba rozmanitějších způsobů hospodaření, uzná-li je pro svůj majetek za vhodné. To se samozřejmě týká i mrtvého dřeva. Nic takového však nelze vlastníku přikazovat. Důvod proč zákon nepřipouštěl některé tvary lesa byl ten, že byla obava z toho, že se v takových případech, jako je les výmladkový (nízký) může z lesů bez následné obnovy vybírat jen to co je k užitku a les se postupně přemění na tzv. „selský les“, který byl znám z minulosti a je k vidění i v jiných státech. Byla obava o jistou devastaci lesa, jak kvalitativní, tak živinovou neustálým odnímáním biomasy. Na druhou stranu je to majetek o jehož způsobu užívání by si měl více rozhodovat jeho vlastník. Je to na jeho vrub. Ale vkrádá se kacířská myšlenka, co potom povinnost zalesnění u jiného tvaru lesa? Není to otevírání Pandořiny skříňky?

Poznámka: Citace z Lesnického naučného slovníku (Tesař): „Les výmladkový je tvar lesa velmi vzdálený přírodnímu vývoji lesního ekosystému; často opakované a téměř úplné odnímání biomasy hluboce zasahuje do látkového koloběhu a krátká obmýtí jej trvale udržují ve fázi dorůstání“.

Ad 4) Hospodaření ve zvláště chráněných územích
    Jeden z velmi kontroverzních bodů. Nejprve je nezbytné si uvědomit celkový rozsah ploch ZCHÚ v České republice  (28,4% území v roce 2006) a tím i dopad rozsahu lesních pozemků, které by tak spadaly do předmětu tzv. „bezzásahovosti a tradičního managementu (způsoby hospodaření obvyklé před zavedením moderního lesnictví)“. Zejména je to zřejmé u CHKO. Je nutné si uvědomit, že zákon o lesích do lesů zvláštního určení, ve kterých je nadřazeno plnění mimoprodukčních funkcí lesa funkci produkční, zařazuje toliko 1. zóny CHKO. V tomto Prohlášení se však zamýšlená opatření vztahují k celým ZCHÚ, což je jednoznačné rozšíření požadavků nad rámec lesů zvláštního určení a to na rozsáhlých plochách lesů uvnitř CHKO. Z tohoto pohledu by napříště měla být věnována větší pozornost tvorbě dalších CHKO. Navíc často i do Národních parků byly zahrnovány oblasti s hospodářskými lesy, které s původním záměrem vyhlášené ochrany neměly vůbec nic společného (např. lesy na Růžáku začleněné do NP České Švýcarsko).

Vlastní bezzásahovostí se zabýváme v bodě 6.

Odhlédneme-li od toho, že tzv. „tradiční management“ opět není blíže specifikován, rovněž tak jako doba od kdy lze mluvit o „moderním lesnictví“, tak si pod tím můžeme představit cokoliv. Může to být lesní dělník s břichatkou, přibližování a svážení dříví potahy? V dobré víře si můžeme myslet, že se jedná o technologie bez použití moderních mechanizačních prostředků a ještě tak s výrobou dříví na lokalitě P. Tedy neuvažujeme-li už břichatku, tak snad dělníka s motorovou pilou a kočího při přibližování, kteří spolu jezdí do práce.

    Domnívá se snad někdo, že v České republice může reálně existovat obor, který má dostatek pracovních sil za dveřmi a který nemusí dnes a denně racionalizovat činnosti, aby obstál v konkurenci celého hospodářství? Myslí si snad někdo, že jsou v České republice občané žádostiví ruční manuální práce a těšící se na těžkou práci v lese? Reálně uvažující člověk asi ne.

    Navíc není-li les majetkem zvláštního druhu, jehož držitele by si stát hýčkal, proč by měli vlastníci nést negativní ekonomické dopady požadavků společnosti na svém hřbetě. Sedlákovi snad také někdo říká, že má orat s koňskými potahy brázdu po brázdě a pěkně po vrstevnici a obnovovat meze? A to by asi pro udržení ornice, která se vytvářela staletí a je základním prostředkem pro budoucí úrody, bylo důležitější, než je ve srovnání s tím nějaká možná erozní rýha mechanizačním prostředkem v lese. O biodiverzitě a ochranném krytu pro drobnou zvěř nemluvě. A těch srovnání by se samozřejmě našlo víc.

Ad 5) Historická kontinuita lesa
    Nelze souhlasit s třetí větou tohoto bodu. Zejména nelze u nás hovořit o „velkoplošném“ pasečném hospodaření, neboť je uplatňován pouze maloplošný pasečný způsob hospodaření. Plocha seče je omezena. Pokud někdo hovoří o velkoplošném pasečném hospodaření měl by mít na mysli země (i v Evropě), kde se opravdu takovýmto způsobem hospodaří a kde jsou limity maximální možné přípustné holiny 20-30x větší než v České republice.
    Mělo by být doloženo, které druhy populací při běžných hospodářských způsobech (v rámci  zákona o lesích) se neobnovují a trvale vymizely.

    Cyklus maloplošného hospodářského způsobu je jistě mnohem citlivější k přežívání druhů populací než jím je úmyslný rozpad např. horských lesů na rozsáhlých plochách (o kterém se hovoří níže) s nastupující stepní vegetací, který však jak se zdá biologům naopak vyhovuje.

Ad 6) Bezzásahovost
    Lze asi souhlasit s tím, že nakládání s lesy v horských oblastech se mohlo utvářet v podmínkách obecně méně ovlivněných činností člověka. Protože tím se nevylučuje možnost hospodaření tam, kde toto bylo proveditelné a žádoucí (např. zalesňování erozních oblastí včetně tvorby technických opatření k zabránění erozi a donášek zeminy). Bezzásahovost tedy byla přirozeným procesem, protože hospodaření v mnoha částech horských oblastí bylo neproveditelné či dokonce nežádoucí např. z důvodů ochrany exponovaných přírodních lokalit a proto zde byly lesníky již v minulých stoletích vymezeny lesy ochranné s důrazem na specifický druh ochrany (nikoliv jen konzervaci stavu). Pojetí ochranného lesa samozřejmě nevylučovalo zalesňování potřebná za účelem ochrany tohoto území.

To, že bezzásahovost byla přirozeným procesem v některých částech horských oblastí neznamená, že by se tato bezzásahovost měla rozšířit na rozsáhlá dosud obhospodařovaná území.

   Nejen jako necitlivé, ale dokonce jako barbarské lze nazvat záměrné ponechávání smrkových porostů jejich rozpadu nezasahováním proti kůrovcům na místech příkře svažitých, kde lze do budoucna očekávat erozi a kde zalesnění těchto svahů minulé generace věnovaly mimořádné úsilí. Nic na tom nemění ani to, že se tyto lesy nachází v CHKO. Když nic jiného, tak je to obrovská neúcta k namáhavé práci našich předků (ukázky např. v Lužických horách a jinde).

    Protože lesy v horských oblastech obvykle patří státu, tak není problém řešen s ekonomickým dopadem na vlastníka. Ale pokud se stát rozhodne tyto horské oblasti pod pláštíkem ekologie záměrně ničit (aby už ten smrk konečně zmizel), měl by tak činit až po referendu, kde by se k tomu mohli vyjádřit občané, aby nemuseli jen trpně přihlížet devastaci dříve zelené krajiny (jako je tomu dnes v NP Šumava).

    Bezzásahovost v tzv. nížinách se však již týká široké vlastnické škály a bez žádosti či vůle vlastníka lesa by zde bezzásahovost měla zůstat jen zbožným přáním nadšenců ochrany přírody. Nelze ji žádným způsobem vynucovat. Stát si neváží vlastníků lesů za jejich držení lesa ve veřejném zájmu a nemá tedy morální právo bez definování tohoto veřejného zájmu v lesích a řešení jeho dopadů bezzásahovost přikazovat.

    Ochranné lesy byly samozřejmě vylišovány i v těchto oblastech a to nejpozději od dob zavedení hospodářské úpravy lesů a byly ponechávány bez zásahu, navazujíce tak na jejich bezzásahovost i v minulosti.

      Poznámku k „cílenému zachovávání biodiverzity“ viz níže.

Ad 7) Velkoplošné disturbance

    Ponechávání velkoplošných rozpadů lesních porostů po kalamitách je pro lesníka samozřejmě naprosto nepřijatelná myšlenka, která je neustálým předmětem sporu zejména po katastrofálních dopadech na Šumavě. Tato myšlenka může být ve shodě přijímána jen na striktně vymezených bezzásahových územích, ale omezovaných v jejich velikosti přibližně stejnou měrou jakou jsou omezovány holiny. A to z důvodů ochrany před erozí, snižováním vodohospodářské účinnosti, šíření škodlivého hmyzu apod.

    Zaprvé i ve ZCHÚ platí lesní zákon, který neumožňuje ponechávání kalamitní plochy bez zásahu, zejména tedy bez nového zalesnění a ochrany proti škodlivým činitelům. Je nutné vzít v úvahu, že ZCHÚ zatím ještě nejsou zcela ztotožněna s pojmem lesy zvláštního určení tohoto zákona. A doufejme, že se tak ani nestane, protože území CHKO jsou velmi rozsáhlá. Tento požadavek by měl být mementem při schvalování dalších návrhů zejména u CHKO.

    Zadruhé je až zarážející, že toto ponechávání ploch bez zásahu by se mělo týkat zejména horských smrčin. Je to opět útok na smrk a to bez ohledu na to, že by se v mnoha těchto oblastech zničily autochtonní populace smrku. Podobně jako u Pramenů Vltavy. Navíc horské smrčiny se nejsou schopny samovolně žádným jiným „horským smrkem“ – tedy - autochtonnějším - obnovit, protože tu prostě není. A smrk sem, kromě jiných dřevin, bezpochyby patří. Je tady doma.
   
Ad 8) Hospodaření jako prostředek ochrany biodiverzity

    Je snadné vyjadřovat se k tomuto bodu z hlediska lesnického, ale tento bod je nepochopitelný i z kontroverzního pohledu ochrany přírody (požadavky na ponechávání porostů do vyššího věku, neodstraňování nadměrného množství klestu z porostů či ponechávání tlejícího dříví či zbytků v lese apod.). Postoj ochrany přírody ponechme stranou.

Zaměřme se jen na požadovanou „aplikaci nebo simulaci tradičních způsobů hospodaření – zejména výmladkových lesů, lesní pastvy a odstraňování opadu a stařiny.“

O výmladkovém lese je pojednáno výše.

    Pastvu v lese zakazovaly ještě před vydáním prvního zákona o lesích (č.250/1852) již lesní řády platné v jednotlivých korunních zemích již v 18. století (Čechy 1754). Zákon o lesích č. 250/1852 již přesně popisuje všechny doporučované aplikace tzv. „tradičního způsobu hospodaření“. Tradičního kde a kdy? Citovaný zákon tyto „tradiční způsoby“ nazývá prostě a jednoduše -  pustošením lesů. Detailně jejich nepřípustnost popisuje Nařízení Ministerstva orby z roku 1873.

    Současný zákon o lesích pastvu dobytka a hrabání steliva rovněž zakazuje, i když několik desetiletí toto nebezpečí nehrozí, protože život na venkově se zásadně změnil a dobytek skoro nikdo nedrží. Možná jen městské obyvatelstvo žije ještě v přesvědčení, že na venkově se žije jako před 50 lety a že mládež po odpolednech by mohla chodit dobytek do lesa pást.  

    Lepší odpověď nelze dát, než citovat celou pasáž z Nařízení Ministerstva orby z 3.července 1873 č. 6953 – k pustošení lesů: „ Pustošení lesů povstává ostatně málo kdy náhle neb toliko jedním činem pěstování lesa se příčícím, nýbrž děje se poznenáhlu tím, že se v lesích dříví opět a opět přílišně vysekává, půda odkrývá, že ve veliké míře a nepřiměřeně stlaní se hrabe, tráva seká, dobytek pase, smůla sbírá atd.; budiž tedy na majitele lesů i v tomto směru dohlíženo,by nenakládali se svými lesy a jich nepoužívali takovým způsobem, který se příčí zásadám řádného hospodářství lesního a předpisům lesního zákona.“

Ad 9) Vliv velkých býložravců

    Vzhledem k nejasnému závěru tohoto bodu bez dalšího komentáře. Vliv spárkaté zvěře na biodiverzitu je dostatečně znám.

Ad 10) Les a bezlesí

    Nelze nic namítat proti myšlence, že zalesňování luk a pastvin by nemělo být prováděno na úkor biologicky cenného bezlesí. Nicméně tím rozhodně není každá louka. Většinou je lépe nesečené louky či neobdělávaná pole zalesnit než trpně přihlížet nesečeným plochám jako zdroji mnoha alergenů a ploch, kde se šíří invazivní druhy jako třeba bolševník (příkladem může být např. Kynžvartsko).

    Výhrady lze mít k paušálnímu zavrhování rekultivací výsypek a dalších těžbou narušených míst. Zde bezesporu bylo rekultivacemi odvedeno mnoho dobré práce, které si lze vážit, ať již jen z důvodů ochrany před dalšími erozemi a splavy z těchto výsypek. Navíc přípravné dřeviny poskytují podporu pro rozvoj dalších rostlinných, ale i živočišných druhů. Neboť jaký samovolný vývoj může nastat tam, kde se jedná o velkoplošné výsypky, kde nálet z okolí je velmi omezen, nebo bude trvat postupnými okrajovými nálety příliš dlouhou dobu. Je potřeba mít na zřeteli, že každá takováto lokalita je současně životním prostředí v okolí žijících obyvatel a ani pro ně nejsou haldy a výsypky žádným estetickým zážitkem.


Pohleď 26.1.2008                        Ing. František Morávek