Pravidelný návštěvník Silvaria může lehce vyjmenovat témata, která hýbou současným lesnictvím v ČR. Jsou jimi narušené vztahy mezi LČR a podnikatelskou sférou, spory mezi lesníky, ochranáři a myslivci a následky posledních dvou orkánů. Možná bychom si mohli položit otázku, co všechna tato „velká“ témata spojuje? Co je příčinou toho, že naše moderní, mnohaletými zkušenostmi a supervýkonnými technologiemi vybavená společnost není schopna zásadní problémy vyřešit? Pokusím se dojít k jedné z možných odpovědí na příkladu diskusí kolem příčin a následků lesních kalamit.

Po loňském katastrofálním orkánu Kyrill proběhla v Lesnické práci anketa, v níž se jednotliví respondenti vyjadřovali mimo jiné k otázce, zda výše škod byla ovlivněna způsobem hospodaření. Překvapila mě převaha názorů, že způsob hospodaření škody významně neovlivnil, přitom ale někteří respondenti zmiňovali, že nejvíce byly poškozeny určité typy porostů nebo stromů, například starší porosty a porosty stejnověké nebo stromy nahnilé. Po zveřejnění ankety jsem navrhl LP, aby podobnou reportáž přinesla z oblastí, kde se nacházejí větší celky výběrných lesů, v Německu a Rakousku, postižených stejně ničivým větrem. Bohužel ten návrh nenašel odezvu.

Ze zmíněné ankety jsem si udělal malou statistiku: Na otázku „Myslíte si, že škody byly závislé na způsobu hospodaření v lesích?“ zněla odpověď (zjednodušeně) čtyřikrát „ano“ a sedmkrát „ne“, jeden jednoznačně neodpověděl. Z pracovníků LČR neodpověděl „ano“ ani jeden.

Jistě nejde z takové ankety dělat jednoznačné závěry, ale něco nám alespoň připomíná. Totiž to, že si velká část lesníků na kalamity do jisté míry „zvykla“ a že je dnes bere trochu jako nutné zlo, proti kterému téměř nelze nic dělat.

Myslím, že bychom si měli, milí kolegové, sáhnout hodně hluboko do svědomí. Mnoho z nás navštívilo proslulé majetky s výběrnými lesy a naslouchali informacím o odolnosti těchto lesů vůči kalamitám všeho druhu a o jejich vysoké produktivitě. Obojí je jednoznačně spojeno se způsobem hospodaření. To, že jen málo z nás je schopno se z těchto poznatků poučit ve smyslu zásadní změny lesnického myšlení, by pro nás mělo být velmi varující.

Jestliže jsou s výběrným provozem v bezprostředním okolí našeho státu tak dobré zkušenosti, proč se neustále jakoby odrážejí od našich pohraničních pohoří? Proč pojem „výběrný les“ vyvolává u nás stále tak negativní reakce? Čím to, že většina výběrných provozů v zahraničí, které jezdíme obdivovat, je v soukromých nebo komunálních majetcích? Proč jde často o rodové majetky či spíše o lesy, kde zvykem je celoživotní služba na jednom místě?

Setrvávání na nefunkčních, ale zaběhaných postupech asi není jen věcí zvyku a neochoty většiny lidí ke změně, jak jsem si dříve myslel. Myslím, že hlubším důvodem je něco jiného.

Je to chybějící pocit odpovědnosti.

O tom, proč „odpovědnost“ – ne jako výsledek jakéhosi delegování pravomocí, ale jako „vnitřní pocit“ – je to, co žene člověka k sebezlepšování a ke změnám, vedoucím k „řešení podstatného“, by možná mohla být další diskuse. A pokud se tohle téma zdá někomu příliš hlubokomyslné, mohli bychom konečně oživit debatu o převodech na výběrný les, přerušenou u nás někdy v šedesátých letech minulého století.